“Tiché krajiny: Sudetoněmecké a české příběhy v paměti”
Sound can be muted again using the speaker icon in the navigation.
Úvod
„Tiché krajiny“ zkoumají stopy po téměř třech milionech sudetských Němců, kteří byli v letech 1945 až 1947 vyhnáni z pohraničních oblastí Československa. Po staletí žily německy mluvící komunity v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a formovaly kulturní a hospodářskou identitu regionu. Po druhé světové válce vedlo jejich nucené vysídlení k zániku celých vesnic, za sebou zanechaly opuštěné domy, hřbitovy a ruiny – tiché svědky bolestné historie.
Odsun byl výsledkem dlouhodobých napětí. Po vynuceném odstoupení Sudet v roce 1938 vtrhly německé jednotky v roce 1939 do zbývajících českých území. Nacistické Německo zde pod názvem „Protektorát Čechy a Morava“ zavedlo tvrdý okupační režim. Válka zemi zpustošila a tragédie, jako bylo zničení Lidic v roce 1942, zanechaly hluboké jizvy v české i německé paměti. Benešovy dekrety vytvořily podmínky pro odsun německé menšiny z Československa v roce 1945, který byl schválen Spojenci v Postupimské dohodě. Celé komunity zmizely a kdysi kvetoucí vesnice se proměnily v města duchů. Pro ty, kdo museli odejít, bylo vyhnanství trvalé.
Dnes zůstávají jen stopy náhle přerušených životů: mechem porostlé náhrobky na zapomenutých hřbitovech, rozpadající se zdi kostelů a trosky pohlcené tichem.
Příběh Sudet je příběhem sounáležitosti i zmařeného soužití. Je to křehký příběh paměti a ztráty, v němž ozvěny vysídlených stále šeptají tichou krajinou.
Nové Domky (Neuhäusel), poblíž česko - německé hranice.
V říjnu 1946 byli moji prarodiče a jejich tři děti - Hugo, Traudel a můj otec Klaus - nuceni opustit svůj domov v Teplitz-Schönau (dnes Teplice v Čechách).
S pouhým čtyřiadvacetihodinovým předstihem a padesáti kilogramy majetku byli, stejně jako miliony dalších, posláni do nejisté budoucnosti v Německu.
Mému otci byly při odchodu pouhé čtyři roky a o svém rodišti nikdy nemluvil. Odmítl se tam vrátit, dokonce i jen na návštěvu. Jeho mlčení sdílelo mnoho těch, kteří tuto bouřlivou dobu zažili.
Při procházení rodinného archivu v Oberurselu.
V České republice žiji již 30 let. Po smrti svého otce v roce 2020 jsem se vydal na cestu do minulosti - cestu, která trvala čtyři roky.
Toto jsem objevil.
Vlak z Prahy do Teplic (Teplitz-Schönau), říjen 2021.
Teta Traudel na třídní fotce z 1. třídy v Teplicích, asi 1935 (levý horní roh). Zvuk: Rozhovor se sestřenicí Christou Demelovou, díky níž mám přístup k rodinnému archivu.
Školní vysvědčení mé tety Traudel z let 1936/37 (české) a 1942/43 (německé).
Hlavní nádraží, Teplice (Teplitz-Schönau).
Teplice (Teplitz-Schönau).
Kostel sv. Valentýna, Novosedlice (Weißkirchlitz) - kde byl můj dědeček Reinhold pokřtěn v roce 1899 - během své rekonstrukce v roce 2021.
Audio: Recitace Apoštolského vyznání víry během Dne sudetských Němců v Hofu.
Takže, narodili se v roce 1928. Hugo, Klaus, … Hugo … ten tam není … Klaus tam taky není. Tohle je z roku ’35 … nebude to z roku ’26, ani ’30. Ne, ne.
Otec Prokop Patrik Maturkanič, Teplice 2021
Audio: Otec Prokop Patrik Maturkanič, farář z Novosedlic (Weißkirchlitz), prohlíží farní matriku.
Ou
„Naše poslední Vánoce v domově“, Klaus a Uta. 26. 12. 1945.
Městský hřbitov Teplice (Teplitz-Schönau).
Novosedlice (Weißkirchlitz).
Moje babička Frederike Steinz v Teplicích (Teplitz-Schönau).
Městský hřbitov v Teplicích (Teplitz-Schönau).
Ulice v Oberurselu, kde si rodina znovu vybudovala život – jedna z asi 800 „Sudetenstraße“ po celém Německu.
Moje matka navštěvuje hrob rodiny mého otce ve Weißkirchenu.
Teplá (Tepl).
Audio: Prohlášení prezidenta Beneše o masakru v Lidicích, Londýn, 29. června 1942
Pomník zavražděným dětem z Lidic, 23. září 2006
Lidice, česká vesnice, byla v červnu 1942 nacisty zničena jako odveta za atentát na takzvaného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jednoho ze spolutvůrců holokaustu.
Téměř všichni mužští obyvatelé a děti byli zavražděni a ženy byly deportovány do koncentračních táborů.
Dnes Lidice stojí jako silný symbol nacistického teroru a trvalých jizev války ve střední Evropě.
Čtvrtého přišli. Obklíčili celé Lidice. Jeden z nich mluvil česky. Jeden z nich mluvil ždycky česky, a byli velmi slušní a všechno probíhalo v klidu…
Jaroslava Skleničková (Lidice, 7. března 2023)
Jaroslava Skleničková, poslední žena z Lidic, jež přežila. Zemřela 27. září 2024 ve věku 98 let.
Lučina (Grafenried).
Cesta do Lučiny (Grafenried), bývalé německé vesnice.
Jsem Helmut Roith z Treffelsteinu. Narodil jsem se v roce 1960 a když to všechno začalo - to bylo v roce 2005 - poprvé jsem přijel do Grafenriedu. Byla to úplná divočina, naprostá divočina. Tato budova byla úplně zarostlá.
Helmut Roith, 14. února 2023
Od roku 2011 odhaluje Bavor Helmut Roith spolu s českým historikem Zdeňkem Procházkou a skupinou oddaných dobrovolníků pozůstatky zaniklé vesnice Lučina (Grafenried) a proměňuje ji v dojemné místo společné paměti a smíření.
Pozůstatky opuštěné německé vesnice Lučina (Grafenried).
Pozůstatky kostela sv. Jiří.
72. Den sudetských Němců v Hofu, Německo.
Muzeum sudetských Němců, Mnichov.
Pozůstatky opuštěné německé vesnice Lučina (Grafenried).
Náhrobky jsou to jediné, co zbylo. Nikdy jsme s nimi nehýbali. Ležely tam všechny tak, jak jsou teď, když jsme je našli. Všechno bylo zarostlé stromy, plevelem a tak dále. Všechno jsme vykopali ručně - místy až do hloubky jednoho metru.
Helmut Roith (Grafenried, 2023)
Hřbitov Lučina (Grafenried).
Maria Sommer se narodila v roce 1936 v Rathgebernu (dnes Radkov, Česká republika) a v roce 1948 byla spolu se svou rodinou odsunuta. Usadili se poblíž Deggendorfu v Bavorsku, kde si i přes obtíže vybudovala nový život. Hluboké pouto k její ztracené vlasti ji provázelo po celý život. Paní Sommer zemřela 4. února 2024 v Regenu, Bavorsko.
Maria Sommer se svým vnukem Konradem (viz obrázek níže).
Kostel sv. Anny, Pořejov (Purschau). Audio: 72. Den sudetských Němců v Hofu, Německo.
Náhrobek na hřbitově u kostela sv. Anny (Pořejov).
Hřbitov Novosedlice (Weißkirchlitz).
Byli jsme v Breitenau dva nebo tři týdny, když pak přišlo přesídlení, a to pro mě bylo úplně nejhorší. Jako dítě si pamatuji -uvědomil jsem si, že si rodiče balí věci. A vysvětlili mi, že musíme znovu odejít. A to bylo… s tím jsem se dodnes nesmířil.
Ernst Willmann (Narozen 1938 v Breitenau)
Regensburg, květen 2023
Hřbitov Křakov (Krakau).
Hrob Josefa (1844–1895) a Magarethy (1842–1915) Medlingerových na hřbitově v Křakově (Krakau).
A předtím jsem slyšela, že tam je učitelka, která učí němčinu. Tak jsem ji hledala a samozřejmě jsem ji našla. A teď si spolu píšeme. To je přátelství. Jaká vina je na té mladé ženě? Jaká vina je na mně, staré ženě? Bylo mi deset let. Tak to vidím já. Protože moje babička byla taky Češka.
Annemarie Heilmannová, (narozena 1935 v Haidu u Tachova)
Regensburg, květen 2023
Hřbitov Novosedlice (Weißkirchlitz).
Hřbitov Lučina (Grafenried).
A pak přišel 15. červen 1945. Bylo vyvěšeno a oznámeno, že všichni obyvatelé Lipé, kteří nejsou zaměstnáni, musí následujícího rána do 5:00 hodin opustit své domovy a shromáždit se před pivovarem, s sebou si mohou vzít jen to, co unesou…
Helga Hellerová (narozená v České Lípě, 1927)
Regensburg, květen 2023
Hřbitov Luby (Schönbach bei Eger).
Kostel svaté Anny, Pořejov (Purschau).
Jediné, co můžeme dělat - a na tom neustále pracuji - je snažit se porozumět si a ne se nenávidět navzájem.
Dietmar Schmidt, (narozen 1939 v Brně)
Regensburg, květen 2023
Hrob Karla Heinzmanna (1878–1962), Luby (Schönbach bei Eger).
Zámek Jezeří (Schloß Eisenberg) přehlíží severočeskou hnědouhelnou pánev, oblast poznamenanou těžbou lignitu.
Novosedlice (Weißkirchlitz).
Vesnický hřbitov v Křakově (Krakau).
Kostel Jména Panny Marie v Otíně (Ottenreuth).
V roce 1804 se na zámku Jezeří (Schloss Eisenberg) uskutečnila soukromá premiéra Symfonie č. 3 Ludwiga van Beethovena "Eroica".
Hřbitov Lučina (Grafenried).
Česko-německé pohraničí.
V roce 2006 odstranila česká armáda lepenkové rakve s ostatky 4 300 německých vojáků a civilistů z opuštěné továrny, kde byly uloženy od druhé světové války. Mrtví tam čekali na své poslední místo odpočinku. Jejich ostatky byly později pohřbeny na německém vojenském hřbitově v Chebu (Egeru).
Ústí nad Labem, 2006.
Stojíme zde na tomto mostě a vzpomínáme na mrtvé z Ústí nad Labem a Střekova, kteří byli zde 31. července 1945 zavražděni. Byli to němečtí obyvatelé.
Brigitta Gottmann (Ústí nad Labem, 31. července 2022)
Most Edvarda Beneše, Ústí nad Labem, 2022.
Zde vzpomínáme a voláme po míru a smíření…
Tento projekt je věnován všem lidem na světě, kteří přišli o svou vlast - jak v minulosti, tak i v současnosti.
A mé rodině, rodině Steinzových, bez jejichž příběhu by tento projekt nevznikl.
Poděkování.
Mé zvláštní poděkování patří: Patriku Maturkaničovi, Jaroslavě Skleničkové a její rodině, Helmutu Roithovi, Marii Sommerové a její rodině, Ernstu Willmannovi, Annemarii Heilmannové, Helze Hellerové a Robertu Hellerovi, Dietmaru Schmidtovi, Margot Havlíkové, Brigittě Gottmannové.
Projekt „Tiché krajiny“ by nemohl být realizován bez štědré podpory dvou grantů od VG Bild-Kunst v Bonnu.
Děkuji své manželce Lucii Steinzové za její redakční práci, stálou podporu a víru. Děkuji své sestřenici Christě Demel za umožnění přístupu k našemu rodinnému archivu. Děkuji Andrému Kellerbergovi & Jakob Schauer za dojemnou hudbu a štědrou podporu. Děkuji Haně Cizkové a Daně Mojžíšové za jazykové korektury. Děkuji Helen Oyeyemi za její vhled a rady, jak vyprávět tento příběh. Díky Panos Pictures — Adrianu Evansovi a Michaelu Regnierovi — za víru v tento projekt.
Veškerý vizuální obsah – video, fotografie a celkový koncept – byl navržen a realizován Björnem Steinzem, © 2025. Všechna práva vyhrazena.